Od folkloru k folkloru
Od úst k ústům – i takový ročníkový titul jsme zpočátku zvažovali pro téma folkloru na Šrámkově Sobotce. Kdybychom jen tehdy na podzim byli tušili, jaké toto spojení bude mít o pár měsíců později konotace. Tím, co se šíří od úst k ústům, se pro nás stalo od března 2020 něco úplně jiného než folklor. Ústa jsme si zakryli rouškami a omezili přímý mezilidský kontakt, abychom zabránili šíření nákazy. Jelikož právě na mezilidském kontaktu a autentické komunikaci je sobotecký festival založen, bylo po zralé úvaze rozhodnuto 64. ročník neuskutečnit a jeho folklorní téma přesunout na příští – 65. – ročník. Věříme, že se v průběhu prvních červencových dní roku 2021 už budeme moci nějakým způsobem setkávat v sobotecké škole i na náměstí, v sále spořitelny, na zahradě Šrámkova domu, v městském divadle, na Šolcově statku i v dalších prostorech, tak jak to známe už mnoho let.
Zapátrejme po odpovědi nejprve v jazyce. Etymologie odkazuje k anglickému výrazu folklore. Ten se začal používat v polovině 19. století a spojoval základy folk – „lid“ a lore – „věda, nauka“. Jenže: je to „věda o lidu“, nebo „věda lidu“? Tedy „to, co víme o lidu“ – anebo spíš „co ví lid“? Či možná také „co lid umí“ – ve smyslu lidového umění. Abychom se do toho příliš nezapletli, raději pomiňme další otázku, totiž co je to ten lid.
Encyklopedie a slovníky uvádějí, že se pojem folklor váže především ke slovesnému umění. Často k němu ovšem, jak víme z běžného života, bývá řazena i kultura hudební spolu s tancem a divadlem – někdy dokonce i celá lidová kultura včetně svých forem materiálních. Nelze se proto divit, že pro mnoho lidí znamená folklor prostě lidové umění našich předků – od malovaných truhel a krojů až po písničky a tance, s jejichž rekonstrukcemi se můžeme potkat třeba na folklorních festivalech. Odborníci tu však upozorňují na nutnost odlišit (autenticky vznikající) folklor od tzv. folklorismu, malované truhly by z okruhu folkloru raději vyloučili.
Oproti těm, kteří by zdůrazňovali tradici, regionalitu, vztah k předkům a rodnému místu, domovu a kořenům, by jiní akcentovali spojení s generační či zájmovou komunitou, spontánní vznik, sdílení a kolování – ať už od úst k ústům, nebo od jedné obrazovky k jiné. V každém případě nám z toho vychází spojení folkloru s autentičností lidského projevu, schopností kreativity nezávislé na formálním vzdělání či uměleckém školení. Výtrysk lidské duše, původnost a jedinečnost citu, mimo jiné také vázanost k existenciálně nejsilnějším momentům lidského života – k „lásce a smrti“. Nejspíš i proto může být folklor a lidová slovesnost stálou inspirací pro literaturu a divadlo, živým pramenem a svědectvím o identitě společenství, obzvlášť v časech krizí a katastrof. Vzpomeňme tu na Halasovu a Holanovu stejnojmennou antologii, ale třeba i na Vojnu E. F. Buriana. A nesmíme zapomenout ani na lidový humor či moudrost ukrytou v příslovích, které v současnosti často společně najdou uplatnění třeba v podobě internetových memů.
Útržky říkanek, průpovídek, písniček jako „vařila myška kašičku“, „spadla lžička do kafíčka“, či „z hrobu se vynořil první hnát“ a „zařvala příšera do šera“ nám zůstaly navždy v mysli z dětství – vzešlé z důvěrné situace v rodině, ale i ze školky či z dětských táborů, kdy nám je předali vrstevníci, stejně jako vtipy nebo hororové příběhy. Společně s písněmi, pohádkami a pověstmi spoluutvářejí naši identitu (i tu kolektivní) a v tomto ohledu představují velkou hodnotu. Jsou pro nás jako Čechy vyrostlé v českém prostředí přirozené, sdílíme je a předáváme dál. V učebnicích češtiny pro cizince je obvykle nenajdeme, ale bez nich – jako bez důležitého kulturního základu – není znalost jazyka kompletní.
Nehledě na to, jestli nám bude přes ústa překážet rouška, nebo ne.